5 : Renesance a humanismus jako umělecký obraz společenskohistorického
vývoje v Evropě (14.–17. století)
Počátek v Itálii …
Vysvětlení pojmu renesance, humanismus
Autoři : I, F, A ( Shakespeare)
Žánr, U nás
poč. 14. st. (v Itálii) – poč. 17. st.
z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)
vliv zámořských objevů → vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg ) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)
znaky:
- znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru
- nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání
- kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)
- pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)
- rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)
- v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy
- mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění
- v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie
už na přelomu 13. a 14. st.
Itálie
Dante
Alighieri (1265–1321) – Florenťan; kritik doby,
vyhnanec
– epická báseň Božská komedie – 3
části: Peklo, Očistec, Ráj
– námět vychází z bible: putování
autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka
za spásou, poznáním, Bohem, světlem
– průvodci: Vergilius –
symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol nadpozemské
dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)
- forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)
- renesanční znaky:
- trest za lidské viny
- láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)
- touha člověka (autora) po poznání
- láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie
- střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici)
Giovanni
Boccaccio (1313–1375) – zakladatel novodobé prózy
–
soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce
(rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem;
cestou (10 dní) si vypravují příběhy
– forma: novela
= kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá
dlouhý časový úsek, omezený počet postav
- renesanční znaky:
- zcela světská témata (např. láska, nevěra)
- kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti ap.
- žena jako rovnocenný partner muže
Francesco
Petrarca (1304–1374) – básník lásky a pozemského
života
sbírka Sonety Lauře
renesanční znaky:
•
milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká
lyrika)
• skutečný, konkrétní
milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)
•
forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4
+ 3 + 3), pravidelný rým (kvarteta abba, abab, terceta různé
variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta
= syntéza, pointa
- vliv na Kollára, Vrchlického, Machara, Nezvala
Francie 15. – 16. st.
Poezie: François Villon (1431 – po r. 1461) – 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)
básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)
- obraz vlastní bídy, kritika společnosti
- protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)
marnost × touha po životě
ctnost × pohrdání, otrlost
vtipnost a výsměch × vážnost
radost × zoufalství
- forma: francouzská (villonská) balada
- lyrická báseň
– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů
- refrén
– 2 – 3 rýmy
- vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha
próza:
François Rabelais (1494–1553, původně mnich a lékař;
satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
satirický román –
epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů)
– vyprávění o
dvou obrech (otci a synovi) → groteskní nadsázka
–
výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a
všemu, co brání člověku plně žít
– prosazuje svobodomyslné
názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
–
vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy
Pierre Ronsard (1524–1585) – autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů
Michel de Montaigne (1533–1592), tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování
Anglie 14. a 16. st.
poezie: Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400)
veršované Canterburské povídky – obraz soudobého anglického života
drama: William Shakespeare (1564–1616) – světový dramatik, básník autor asi 36 her a sbírky sonetů, historické hry (z dějin antických, anglických, francouzských, např. Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III.), komedie (např. Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojanské; zvláště energické, optimistické postavy žen)
tragédie: Hamlet, kralevic dánský
- rozpornost hrdiny: touha uskutečnit ideály × pocit povinnosti potrestat zlo → touha po činu, ale nerozhodnost
- úvahy o smyslu života, lidské existence; pochybnosti
Othello – typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)
Romeo a Julie – o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů)
- boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu
shakespearovské drama – znaky:
- neomezenost látky, času, místa
- obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.)
- postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff)
- příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná)
- komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických
- jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk
- vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví
- blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš
70. léta 15. st. – 20. léta 17. st. – U nás
renesance se v pravém slova smyslu neprosadila (vliv náboženské ideologie), pouze v knížkách lidového čtení, zábavné próze, např. Historie o bratru Janu Palečkovi
specifické znaky českého humanismu:
- snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti
- vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí
- obsahově – převaha naukového charakteru literatury
- literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi
- vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku
náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15. a 16. st. (s reformačním hnutím)
2 linie:
- latinští humanisté, např. Jan z Rabštejna (Dialogus), Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (filozofická próza, ódy, elegie), Jan Campanus Vodňanský
- národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané)
nauková literatura
Viktorin Kornel ze Všehrd (Chrudim) - překladatel a právník:
O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počát. čes. psané vědy
cestopisy
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (cesta do Benátek a Egypta)
Václav Vratislav z Mitrovic (cesta do Cařihradu)
kroniky
Václav Hájek z Libočan, Kronika česká – české dějiny do r. 1526; vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti, obliba u čtenářstva
péče o jazyk a překlady
Jan
Blahoslav (1523–1571) – znalec jazyka, mnohostranný
vzdělanec, biskup jednoty bratrské
Filipika proti misomusům
(nepřátelům vzdělání)
– obhajoba nutnosti vzdělání pro
člověka, obrana kultury; filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy
Gramatika česká – o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu; doplněna sbírkou přísloví
Muzika – hudební teorie (pro zpěváky a skladatele), Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál (zpěvník bratrských písní), pečoval o bratrský archiv, přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible
→ Bible kralická (1579–1594) – kolektivní dílo českých bratří; šestidílka – v Kralicích na Moravě, pak jednodílka; doklad vyspělosti českého knihtisku; vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumiteln.
dovršení jazykového vývoje v 16. st. (jakožto bibličtina používána na Slovensku)
”Zlatý věk” českého písemnictví – od 70. let 16. st. (doba veleslavínská) – rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.
Jiří Melantrich z Aventina – tiskař a vydavatel
Daniel Adam z Veleslavína – slovníkář (troj- a čtyřjazyčné slovníky), nakladatel, tiskař, překladatel, autor Kalendáře historického, organizátor literárního života; jazyková vytříbenost
Podíl Slováků na rozvoji českého humanismu (studovali nebo působili v Čechách)
filozof a lékař Ján Jesenius (popraven 1621 na Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání)
filolog Vavřinec Benedikt z Nedožier (1555–1615)
studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky
dramatik Pavel Kyrmezer – hry s biblickými náměty (Komedie o bohatci a Lazarovi), obrazy soudobého měšťanského prostředí