ElektronikaMaturitní otázky
ZVUK, ZÁKLADNÍ AKUSTICKÉ VELIČINY, DĚLENÁ REPRODUKCE ZVUKU
39.Zvuk, základní akustické
veličiny, dělená reprodukce zvuku
Vlnění hmotného prostředí, pokud se o jeho existenci můžeme přesvědčit sluchem,
se ve fyzice i v běžném řeči nazývá zvuk. Je předmětem
studia části fyziky, přesněji nauky o mechanickém vlnění, která se nazývá akustika.
Definice akustiky : Akustika je obor zabývající se fyzikálními
ději, které jsou spojeny se vznikem zvukového vlnění, jeho šířením a vnímáním
zvuku sluchem.
Rozdělení akustiky
Důvody a cíle zájmů o akustiku
jsou různé, a právě podle toho se tento obor dá rozdělit na několik částí:
- Fyzikální akustika - studuje způsob vzniku a šíření zvuku. Dále se
zabývá jeho odrazem a pohlcováním v různých materiálech.
- Hudební akustika - zkoumá zvuky a jejich kombinace se zřetelem
na potřeby hudby.
- Fyziologická
akustika - se zabývá vznikem zvuku v hlasovém orgánu člověka
a jeho vnímáním v uchu.
- Stavební akustika - zkoumá dobré a nerušené podmínky poslouchatelnosti
hudby a řeči v obytných místnostech a sálech.
- Elektroakustika - se zabývá záznamem, reprodukcí a šířením zvuku
s využitím elektrického proudu.
Zvuk jako mechanické vlnění
|
Obr. 1 Postupné vlnění
v řadě bodů
|
Jelikož definice zvuku zní: "Zvukem je každé mechanické vlnění
v látkovém prostředí, které je schopno vyvolat v lidském uchu sluchový vjem.",
rozhodl jsem se věnovat celou jednu kapitolu stručné charakteristice mechanického
vlnění.
Mechanické kmitání je děj, při němž se kmitání šíří látkovým prostředím. Šíření
vln není spojeno s přenosem látky, avšak vlněním se přenáší energie.
Mechanické vlnění vzniká v látkách všech skupenství a jeho příčinou je existence
vazebných sil mezi částicemi (atomy, molekulami) prostředí, kterým se vlnění
šíří. Kmitání jedné částice se vzájemnou vazbou přenáší na další částici. Současně
se na tuto částici přenáší energie kmitavého pohybu. Takovéto prostředí se označuje
jako pružné prostředí. Přenosem kmitání mezi částicemi pružného
prostředí se vytváří vlna. Jestliže hmotný bod, který je zdrojem vlnění, kmitá
harmonicky, vzniká mechanická vlna sinusového průběhu. Platí zde vztah:
kde je vlnová
délka, v rychlost postupného vlnění, T perioda
a f frekvence kmitání. Vlnová délka je vzdálenost dvou nejbližších
bodů, které kmitají se stejnou fází.
Vznik postupné
vlny je dobře patrný z obr. 1. Existují dva typy postupného mechanického vlnění:
1.
Postupné vlnění příčné, kdy hmotné body pružného prostředí kmitají
kolmo na směr, kterým vlnění postupuje.
2.
Postupné vlnění podélné, při němž částice pružného prostředí kmitají
ve směru, kterým vlnění postupuje. Vzniká v tělesech všech skupenství, tedy
i v kapalinách a plynech, která jsou pružná při změně objemu (tzn. při stlačování
a rozpínání). Důležité je, že se zvuk šíří právě tímto vlněním
Základní pojmy akustiky
Zdroj zvukového vlnění se stručně nazývá zdroj zvuku a hmotné
prostředí, v kterém se toto vlnění šíří, jeho vodič. Vodič zvuku,
obyčejně vzduch, zprostředkuje spojení mezi zdrojem zvuku a jeho přijímačem
(detektorem), kterým bývá v praxi ucho nebo mikrofon.
Zdrojem zvuku může být každé těleso v stojatém vlnění, v chvění. O vlnění v
okolí zdroje zvuku však nerozhoduje jen jeho chvění, ale i okolnost, jestli
je tento předmět dobrým nebo špatným zářičem zvuku. Tato jeho
vlastnost závisí hlavně na jeho geometrickém tvaru. Struna napnutá mezi dvěma
pevnými body tělesa s velkou hmotností není dobrým zářičem zvuku, protože při
chvění struny vzniká přetlak ve směru jejího pohybu a současně na opačné straně
podtlak. Tím se nejbližší okolí struny stává druhotným zdrojem dvou vlnění,
které se šíří na všechny strany prakticky s opačnou fází, protože příčné rozměry
struny jsou vzhledem na vlnovou délku zvukového vlnění vždy velmi malé. Tyto
dvě vlnění se interferencí ruší.
Zvuky rozdělujeme na hudební (tóny) a nehudební.
Nehudebním zvukem je každé nepravidelné vlnění vodiče zvuku, jehož příčinami
jsou nepravidelné rozruchy (srážka dvou těles, výstřel, přeskočení elektrické
jiskry apod.). Na rozdíl od nehudebních zvuků jsou hudební zvuky podmíněné pravidelným,
v čase periodicky probíhajícím pohybem hmotného prostředí. Při jejich poslechu
vzniká v uchu časově se neměnící, a proto příjemný vjem, který se využívá v
každé hudbě. Zdrojem hudebních zvuků mohou být například lidské hlasivky, různé
hudební nástroje, případně i reproduktory zvuku.
Každý zvuk, hudební i nehudební, se vyznačuje svojí fyzikální intenzitou,
s kterou je rovnocenná veličina nazývaná hladina intenzity zvuku,
a fyziologickou hladinou své hlasitosti. Mimo
to se hudební zvuky vyznačují ještě výškou a zabarvením.
Základní akustické veličiny
Zvuky vnímáme jako silné nebo slabé. Za objektivní fyzikální míru síly zvuku
byla zvolena střední hodnota intenzity příslušného zvukového vlnění, která má
význam energie vlnivého pohybu, procházejícího za jednotku času skrz plošnou
jednotku, kolmou na směr postupu vlnění.
V důsledku toho, že sluch
je nestejně citlivý pro tóny různých výšek, může být subjektivní síla zvuku
neboli hladina jeho hlasitosti různá i u dvou
zvuků se stejnou intenzitou. Mimo to platí, že subjektivní síla zvuku neroste
úměrně s jeho fyzikální intenzitou, ale zhruba podle Weberova a Fechnerova
fyziologického zákona: roste-li fyzikální intenzita tónu i
dané frekvence geometricky, jeho subjektivní účinek h se zvětšuje
přibližně jen aritmeticky (se stejným přírůstkem).
Jednotka
hladiny hlasitosti byla určena jako desetina rozdílu hladin hlasitosti dvou
zvuků, z nichž hlasitější má fyzikální intenzitu desetkrát větší než druhý -
nazývá se fón (značka Ph). Z této definice jednotky hladiny hlasitosti
vyplývá, že pokud fyzikální intenzity dvou zvuků splňují vztah , jejich
hladiny hlasitosti se odlišují o 10 Ph. Z rovnic a dělením vyplývá
To znamená, že .
Podle tohoto výsledku vztah mezi hladinou hlasitosti a intenzitou vyjadřuje
vzorec, který vyplývá už z rovnice : , neboli
.
Tento vzorec se však pro běžné používání v akustické praxi nehodí, protože předpokládá
znalost prahové intenzity pro zvuky různých výšek a charakteru. Z tohoto důvodu
se pomocí naposledy zmíněného vzorce určuje jen hladina hlasitosti tzv. referenčního
tónu, tj. jednoduchého harmonického tónu s frekvencí 1 000 Hz, jehož zvukový
práh je watt/cm2.
Hladina hlasitosti referenčního tónu je tedy určena vzorcem
Hladina hlasitosti jiných zvuků byla definována takto: Hladina hlasitosti zvuku
se rovná hlasitosti pro lidské ucho stejně silného jednoduchého tónu s frekvencí
1 000 Hz.
Veličina definovaná pro jakýkoliv zvuk vzorcem
Dělená reprodukce zvuku
Používá se pro jakostní reprodukci celého
akustického pásma. Při 2 pásmové reprodukci je to pásmo nízkých a vysokých frekvencí
a při 3 pásmové je to pásmo nízkých, středních a vysokých frekvencí. Pro celé
pásmo vyhovují středové od 100Hz do 10KHz. K rozdělení akustického pásma
se používají výhybky. Jsou to dvojbrany s kondenzátory a cívkami, v zapojení
jako horní a dolní pásmová propust. Dělící frekvence se volí 600-800Hz mezi
hloubky a středy. 6-8KHz se volí mezi středy a výškami. Pro jednodušší soustavy
se používá útlumová charakteristika se strmostí 6dB/oktávu a u složitějších
12dB/oktávu.
Reproduktorové
soustavy s libovolným počtem pásem řešíme tak, že postupně od nejnižšího
kmitočtového pásma počítáme jednotlivé součástky jako pro dvou pásmové soustavy,
vždy pro další sousední reproduktor a jeho dělící kmitočet. Pro usnadnění používáme
h(n)omogram a výsledné hodnoty platí pro 6dB/dek. Pro strmost 12dB/dek. Indukčnost
násobíme 1,414 a kapacity 0,707. A použité součástky mohou mít toleranci ±15%
aniž se poruší správná funkce vyhýbky. Je to z důvodu výrobní tolerance
reproduktorů, po stránce citlivosti a impedance mají vždy vliv na průběh vyhýbky
a dělící kmitočet než tolerance použitých součástek na vyhýbku.
Kondenzátory nejlépe použít z metalizovaného papíru (MP) – stárnutím se
nemění moc tolerance a ztráty. Napětí je malé do 30W a Rz = 15W U < 40V. Větší C se vytvoří paralelním řazením více
C. Elektrolitické kondenzátory lze použít pro malé nízké dělící kmitočty, kde
jsou potřebné kapacity značných velikostí. Doporučuje se zde zapojit C bipolárně.
–||+ +||–.
Před zapojením
do vyhýbky ke nutno změřit C a každých 5 let je přeměřit. Do vyhýbky pro tónové
repro se použití nedoporučuje. Protože mají velký činitel ztrát a pro vyšší
oblast pásma působí jako parazitní indukčnost.
Pro přizpůsobení repra a soustav se užívají převodní trafa. Je i možné celou
soustavu napájet jedním trafem a jednotlivá pásma napájet z odboček.
U dražších soustav se používají regulátor, kterým je možno ovládat vyvážení
vyhýbky středo nebo vysoko tónového reproduktoru. Nechají se s tím zdůraznit
jednotlivé nástroje. Dosahuje se toho zařízením reg. R mezi reproduktorem a
vyhýbkou. Většinou se užívá jedn. potenciometr s R 5x větším než R.
Návrh 2
pásmové výhybky 6dB/oktávu :
Navrhněte 2 pásmovou
výhybku pro frekvenční pásmo 20Hz-20KHz. Strmost 6dB/oktávu. Dělící
frekvence fm = 600Hz, R1 = 4W, R2 = 8W
|
|
|
|
Návrh 2
pásmové vyhýbky 12dB/oktávu :
|
|
|
|
Návrh
3 pásmové vyhýbky 6dB/oktávu :
|
|
Návrh jednovrstvé
válcové cívka bez jádra :
Na kostru průměru D1=7mm má být navinuta
cívka s indukčností L=5mH. Efektivní hodnota procházejícího proudu I=0,45A (
)
Řešení : Zvolíme s = 1,5A/mm2. Průřez drátu q
= I/s = 0,45/1,5 = 0,30mm2. Z toho průměr
drátu d = 0,62mm( ). Volíme normalizovaný
průměr d = 0,63mm. Použitý vodič má s izolací průměr d‘ = 0,685mm. Odhadneme
počet závitů N = 50 a určíme délku cívky b = N.d‘ = 34,25mm. Vypočítáme průměr
cívky D = D1 + d‘ = 7,685mm a poměr D/b = 0,224. Z tabulky plyne
interpolací k = 8,9936. Ze vztahu pro indukčnost dostaneme . Vypočtená indukčnost
je značně menší něž požadovaná indukčnost. Proto zvětšíme počet závitů. Zvolíme
N = 65. Při opakovaném výpočtu dostaneme L = 5,14mH.
|