Plzeň

Podíváme-li se na Plzeň z jakékoliv strany, vždy vidíme město v kotlině, rozložené na březích čtyř řek, které protékají rovinatými a šťavnatými lukami, jež až za hranicemi města zdvihají v nepříliš vysoké terasy, z nichž vyrůstají kopce jako Radyně, Chlum, Krkavec a další. Ty tvoří pak známé a typické panorama našeho města. Zejména zřícenina hradu Radyně

Středověký hrad Radyně

na blízkém obzoru je neodmyslitelná od siluety Plzně a jejího okolí. Je jednoduše jejím strážním andělem a symbolem, právě jako štíhlá vysoká věž katedrálního chrámu sv. Bartoloměje, která se po dlouhá staletí tyčí k nebesům, aby upozorňovala a prosila za město a všechny ty, kteří v něm žijí. Staré město je celkem nepatrné proti rozloze dnešní Plzně, která pokrývá téměř celou vnitřní kotlinu a stavby se šplhají i do vyšších poloh teras, které tu zbyly po dávném moři. Panorama města je celkem poklidné, jen tu a tam je rozrušené továrními komíny, které patří podnikům jako např. Škodovce, pivovarům apod., které učinily z Plzně jedno z největších průmyslových center naší republiky. Na okrajích města pak jako středověké hradby uzavírají městký prospekt rozlehlé a věžovité stavby domů v nepříliž vzhledné podobě moderních sídlišť, které jsou po celé zemi stejné, v urbanictické a individulální výstavbě

Bolevecký rybník - oblíbené rekreační oblast (tam někde bydlím)

celkově vynalézavé a je lhostejné, zda-li stojí v Plzni, v Praze či v jiném městě. Tato sídliště způsobila, že Plzeň do sebe pohltila více než dvě desítky plzeňských vesnic, jež se staly integrální součástí města a stará venkovská výstavba vlastně zanikla. Jen někde se na sebe upozorňuje jako vzácný a pomátkově chráněný solitér. Prostě nové a staré se mísí a nová doba jde nezadržitelně dopředu. Bylo by zpozdilé se se tomu bránit, i když občas si můsíme povzdechnout, že by dnešnímu městu snad více slušela rozvážnost, vhodnější by byl ušlechtilejší cit a ohleduplnost na genia loci, na to co Plzeň byla, je a bude, co bychom si vduchu přáli z ní mít: středisko celého širokého kraje, hospodářské, umělecké a duchovní jako bylo v minulosti, z něhož se šířily myšlenky pokroku na všechny strany.

Nejbližší okolí města prodělalo více jak tisíciletý vývoj lidských sídlišť, nepočítáme-li do toho pravěké osídlení. Slovanské osídlení Plzeňska lze datovat do 8. století, kdy tu vzniklo několik významných sídlišť, hradisek. Nejbližší bylo u Bukovce, o němž se ještě v 15. století vykládalo, že odtud byla založena Plzeň. Tak to alespoň říká ve svém kázání Hilarius Litoměřický, vlastně v nejstarší městské kronice. Jako hlavní centrum kraje však vyrostlo hradisko s hradem Plzeň. Bylo to místo pevné a neobyčejně významné. První písemnou zprávu o něm máme z r. 976 a ta již sama svědčí o jeho důležitosti. Je ve spojení s porážkou vojsk německého císaře Oty II. někde v okolí hradu. Byl to hrad knížecí, přemyslovský, který vznikl někdy v druhé polovině 10. století, v době velkých zakladatelských činů Boleslava II. O významu hradu svědčí nejen velký počet tamních úředníků, ale i osm kostelů na hradě a v podhradí. Při svém návratu do Čech z nedobrovolného vyhnanství se tu zastavil druhý pražský biskup sv. Vojtěch, který s sebou přivezl 12 mnichů, pro něž chtěl postavit klášter - první v Čechách. Než celou věc projednal, zřídil pro ně kostelík a klášteřík - Kostelec P.Marie - v dnešní Doubravce.

Koncem 13. století se počala společnost v českém státě měnit, šlechta upevňovala své pozice a vytvářel se nový stav - měšťané. S podporou panovníka vznikala města jako střediska obchodu, řemesel, obrany i duchovního života. Nová centra vznikala na místech dosavadních tržních osad či pod knížecím hradem, na důležitých cestách. Jako jedno z posledních královských měst vznikla i Plzeň. Hradské zřízení dohrálo svou roli a vznikalo změní krajské.

Oltář kostela sv. Bartoloměje

Hrad Plzeň pomalu upadal a bylo zapotřebí nového střediska a to se našlo na soutoku řek Radbuzy a Mže. Bylo to nezastavěné místo na katastru farní osady Malice. Panovník Václav II. pověřil lokátora Jindřicha založením nového města a udělil nové instituci různé výsady. Lokátor musel zajistit lidi, kteří byli ochotni se v novém městě usadit, platit příslušné poplatky a prožívat s ním vše dobré i zlé. Celkem lze počet osadníků odhadnout na 300 rodin, které žily asi v 290 domech. Byla to zprvu krušná léta, plná těžké práce a nejistot, obav před nájezdy lapků, neboť osadníci museli stavět nejen domy ale i hradby, za kterými se pak cítili bezpečni. Je však otázka založení města. Nezachovala se zakládací listina, křestní list nového města. Nemuselo tomu tak být, neboť stačil ústní příkaz panovníka. Rozborem různých zpráv docházíme k rozmezí let 1288 - 1300. Do toho se hodí rok 1295, který se nalezl na přídestí rukopisu pražské kapitulní knihovny, kde se v latinské řeči píše: „Roku 1295 se staví Plzeň a slavně byla nazvána Novou." Zde je i odpověď na vznik jména nového města. Bylo prostě přeneseno z hradu Plzně, jehož podhradí se začalo říkat Stará Plzeň a nové město dostalo přídomek Nová. Původní jméno Plzeň rovněž není plně osvětleno. Buď je odvozeno od polohy hradu, kde je sesouvající se, plzká půda nebo podle osobního jména zakladatele Plzna, ale to je rovněž vydedukováno, poněvadž podobné osobní jméno nebylo zjištěno.

Letecký pohled na dominantní gotický chrám sv. Bartoloměje

Nové město bylo založeno podle nejnovějších urbanistických představ s úmyslem, že bude patřit mezi nejpřednější královská města v Čechách. Areál vnitřního města přesahoval 20 hektarů, předstihla ho pouze Praha jako hlavní město a Kutná Hora, kde v ploše byly zahrnuty i doly, přibližně stejné byly Hradec Králové a České Budějovice. K městu bylo přiměřeno 168 lánů. Rozvržení domovních bloků, náměstí a ulic bylo neobyčejně účelné a moderní, takže vlastně vyhovuje dodnes i přes velký rozsah místní dopravy. Zároveň s městem byl založen monumentální farní kostel sv. Bartoloměje na náměstí a dva kláštery - františkánský a dominikánský. Město bylo obehnáno pevnými hradbami, příkopy a strouhami, takže po dlouhá staletí, dokud se nezměnila vojenská technika, bylo nedobytné. To byla rovněž chlouba Plzeňských. Těsně k hradbám přiléhala nevelká předměstí, dále byly vesnice, které město v pozdějších letech zakupovalo a které se od dvacátých let našeho století staly předměstími Plzně.

V tomto daném rámci se odvíjel po sedm století život Plzně se všemi radostmi i strastmi. Někdy byl běh událostí rušný, jindy poklidný až ospalý. Každý věk dodal prostě něco, co poznamenalo její charakter a přispělo k jejímu dalšímu vývoji. Projdeme-li velmi rychle a zběžně těch sedm set let existence Plzně, zjistíme řadu specifických rysů, které na město a jeho obyvatele zapůsobily. Je to jeho poloha na západních hranicích státu, jeho důležitá úloha v zahraničním obchodu, v duchovních, kulturních stycích se sousedy, nejen s Němci, ale i se vzdálenějšími. Z toho plyne i další stránka těchto vztahů, zesílené vědomí češství. Při tom nešlo nikdy o fanatický postoj, nýbrž o smířlivé vztahy. Nejvýraznější však bylo duchovní, náboženské přesvědčení Plzeňanů, kteří vždy stáli za pravdou, jak jim se jevila. V době velkých náboženských rozporů a projevů se Plzeňané postavili na stranu spravedlnosti, za svůj postoj a chování si dokonce vysloužili písemné ocenění své činnosti. Byli však jednoznačně proti jakémukoliv radikalismu. To vysvětluje také jejich kladný vztah k Husovi a záporný k Václavu Korandovi st. i k husitům.

Renesanční budova radnice (vlevo Císařský dům)

Souběžným znakem jejich postoje byla věrnost k panovníkovi. Plzeňští po počátečních velkých sympatiích k husitství se od března 1420 od něho odtrhli a stáli pevně na straně Říma, což trvalo až do druhé poloviny 19. století, pak zlhostejnili. Nelze popřít, že ze svého postoje měli značný prospěch. Katolická cizina lépe přijímala věrnou Plzeň než kacířská města. Viditelnou odměnou jí bylo privilegium císaře Zikmunda zpečetěné zlatou bulou, které ji osvobozovalo od placení všech cel a mýt v celé říši. To byl základ veškerého blahobytu Plzeňských. Umožňovalo to čilé zahraniční styky a otevírání se vyspělé Evropě. Vzdělanost a kultura v městě nacházely úrodnou půdu. Proto také v Plzni byla vytištěna např. první česká kniha Kronika trojanská (1468). V Plzni rozkvetlo umění, např. sousoší Kalvárie u sv. Bartoloměje je v sochařství pohusitských Čech nejvyspělejší. Také humanismus tu nacházel pevnou základnu a plzeňské školství 15. a 16. století patřilo k nejlepším. V Plzni vznikla rovněž první pravá renesanční kniha, satirická Frantova práva.

Přes ideové rozpory s ostatními městy stála Plzeň v politických postojích na základních společných stanoviscích a hájila práva měst. Za to ji těžce postihla msta panstva a

Bývalý klášter dominikánek - dnes státní vědecká knihovna

r. 1507 byla ze dvou třetin vypálena. Brzy se však z neštěstí vzpamatovala. Od druhé poloviny 16. století se její obraz naplňoval výstavností renesance, jejíž nejdokonalejší ukázkou je radnice, jedna z nejkrásnějších v Čechách. Zdárný vývoj byl však přerušen krutou třicetiletou válkou (1618 - 1648), město bylo poprvé ve své historii dobyto (1618). Evangelické stavy, především páni a rytíři chtěli město „malý Řím" úplně vyhladit z povrchu země, vývojem událostí k tomu nedošlo, avšak kruté mory ji ze tří pětin vylidnily. Krátkým pobytem Albrechta z Valdštejna před svým zavražděním se stala známou v celém tehdejším světě. Po válce pak dlouho trvalo než se město opět vzchopilo a dosáhlo bývalé úrovně, ale i přes svůj statečný postoj byla Plzeň ve svém politickém významu srovnána s ostatními rebelantskými městy. Z bývalé hospodářské slávy jí zbyly jen proslulé výroční trhy, jarmarky. Její význam však přece jen trval a Plzeň byla na konci patriomoniální doby největším feudálním pánem v západních Čechách. Koncem 18. století tu bylo založeno gymnázium, jehož správa byla posléze svěřena tepelským premonstrátům, z jejichž profesorů jmenujme vedle dalších aspoň J. V. Sedláčka, F. J. Smetanu, H. Karlíka. Právě jejich působení vděčí Plzeň za to, že se opět vrátila k uvědomělému češství a na pomezí národnostní hranice sehrála významnou úlohu. Jmenovaní profesoři byli horlivými ochránci a podporovateli J. K. Tyla, který v našem městě našel svůj poslední odpočinek (1856), u svého bratrance tu studoval Bedřich Smetana a mohli bychom jmenovat řadu dalších významných českých osobností, které vyšly ze zdejšího gymnázia.

Druhá polovina či spíše konec minulého století znamenal velký hospodářský rozmach Plzně umožněný rozvojem železnice. Vznikala řada velkých podniků, které dosáhly světové pověsti, předně to byl měšťanský pivovar, Škodovy závody aj., které proslavily město, i když vlastně prvními továrními podniky byly koželužny. Prudký rozmach hospodářství zcela proměnil Plzeň a její společnost. Z malého provinčního města se stalo velkoměsto, vnitřní město se ztratilo mezi rozsáhlými předměstími, v něž se proměňovaly okolní vesnice a jejichž obyvatelé dosáhli mnohonásobnou převahu nad vnitřním městem. Stále více lidí se stěhovalo za prací do rostoucí Plzně a bylo pro ně zapotřebí budovat síť služeb a podniků. Koncem 19. a počátkem 20. století vzniká plynárna, vodárna, elektrárna, staví se řada škol, skutečných paláců vzdělání, divadlo apod. Plzeň se stala opravdu divadelním městem s neobyčejně vybraným souborem. Bohužel první světová válka plně narušila celkem poklidný život a přinesla řadu rušivých momentů. Škodovka se stala největším zbrojním arsenálem monarchie a ovládla a ovlivnila celé město. Po vzniku republiky se obyvatelstvo radikalizovalo, měšťanstvo bylo zatlačeno, ztratilo svou politickou moc a rozhodující silou se stala sociální demokracie. Meziválečné dvacetiletí sice stále udržuje hospodářskou sílu města i jeho kulturu, ale je těžce poznamenáno hospodářskou krizí. Když se situace začíná zlepšovat, přichází však druhá těžká pohroma a to německá nacistická okupace. I přes prudký protinacistický odpor, který stál těžké oběti na životech, bylo vše postaveno ve prospěch nacistické válečné mašinérie. V poslední fázi války byla Plzeň postižena bombardováním, avšak vítězný květen 1945 ukončil nesmyslnou válku a město bylo osvobozeno americkou armádou. Nastala doba nápravy, stavěly a opravovaly se budovy, ale také vznikaly nové instituce. Plzeň se stala po dlouhém úsilí univerzitním městem a tak se splnily snahy minulých generací. Avšak i tento krátkodobý rozmach byl záhy potlačen komunistickou mocí, k jejímuž nástupu pomohla falešná revoluční nálada části obyvatel. Vznikala nová sídliště kasárenského stylu, jež obklopují město ze všech stran, stala se však převážně místem pro přespání, společenský život, silně omezený, se stále soustřeďoval do vnitřního města.

Čtyři desítky let trval tento omezený a narušený životní styl, až teprve konec roku 1989 přinesl radikální změnu a lidé se opět vracejí ke způsobu života před rokem 1948, který však těžko hledají, čas pokročil a nelze se pouze vracet. Je třeba hledat a nacházet to nové, lepší a pěkné po stránce duchovní i hmotné. A to je to, co bych našemu městu k jeho jubileu ze srdce přál.

Čerpáno z knihy město Plzeň, 1995, vydala Dimenze Plzeň s.r.o. a Koniáš