ElektronikaMaturitní otázky
ŠUM AKTIVNÍCH A PASIVNÍCH SOUČÁSTEK, TEPLOTNÍ POMĚRY A ZTRÁTOVÝ VÝKON
4. Šum aktivních a pasivních součástek, teplotní poměry
a ztrátový výkon aktivních součástek
Teplotní součinitel odporu
Teplotní součinitel odporu rezistoru dovoluje určit
změnu odporu rezistoru způsobenou změnou jeho teploty o 1° v rozsahu teplot
ve kterých je změna odporu vratná. Uhlíkové rezistory mají součinitel Tk
záporný.
Složení odporové vrstvy metalizovaných rezistorů
je voleno tak,aby jejich teplotní součinitel byl co nejmenší. Je to katalogová
hodnota.
Šumové napětí rezistoru
Vlivem nerovnoměrného pohybu elektronů uvnitř materiálu
součástky vznikají mezi vývody rezistorů malé časově nepravidelné změny potenciálu.
Kdybychom tyto změny zesílili a přivedli je jako
signál do reproduktoru nebo sluchátek, slyšeli bychom charakteristický zvuk,
který nazýváme šum elektronického obvodu.
Příčinou šumu je šumové napětí, které má dvě hlavní
složky - tepelné šumové napětí a povrchové šumové napětí.
kde k = 1,38.10-23J/K je Boltzmanova
konstanta
Q absolutní teplota rezistoru s odporem
R
Bš šířka frekvenčního pásma, ve kterém
se bude daný tranzistor v daném případě pouužívat. (tzn. Šumová šířka pásma).
Povrchové šumové napětí závisí na velikosti stejnosměrného
napětí přiloženého na rezistor. Udává se v mikrovoltech na l volt přiloženého
napětí. Jeho efektivní hodnota UšP1V je pro metalizované rezistory
asi 0,5 až 1mV/V. Pro rezistory uhlíkové se efektivní hodnota vypočítá
ze vstahu
– podle typu rezistoru I nebo II. Je uvedeno v katalogu.
Celkové šumové napětí lze vypočítat :
, kde
Protože ke vzniku šumového napětí je třeba, aby
časově nerovnoměrný průchod elektronů částí obvodu způsobil mezi dvěma body
obvodu odpovídající rozdíly potenciálu, vzniká šumové napětí na všech reálných
odporech, nejen na rezistorech. Šumové napětí vzniká též na spojovacích vodičích
v zapojení obvodů, ale i na aktivních součástkách. Indukční ani kapacitní
reaktance nejsou příčinou vzniku šumového napětí. Šumové napětí se přidává k užitečnému
signálu, který prochází obvodem.
Je-li užitečný signál slabý, je obtížné ho od šumového
napětí odlišit. Proto je velikost šumového napětí činitelem omezujících dosažitelnou
citlivost elektronických zařízení.
Ztrátový výkon diody
Ztrátovým výkonem diody rozumíme výkon, který se
při průchodu proudu mění v diodě na teplo. Vlivem ztrátového výkonu se
dioda ohřívá.
Aby nedošlo k poškození diody, nesmí teplota přechodu
přestoupit pro germanium asi 100 °C a pro křemík asi 200 °C. Této teplotě přechodu
odpovídá největší přípustný ztrátový výkon diody, který se nazývá dovolená anodová
ztráta. Dovolená anodová ztráta závisí na ochlazování diody. Čím je ochlazování
účinnější, tím může být výkon větší a teplota nestoupne nad stanovenou mez.
ochlazování je závislé na rozdílu mezi teplotou přechodu a teplotou okolí a
na odporu, který je kladen odváděním tepla z diody do okolí. Růst dovolené
anodové ztráty je při nízkých teplotách omezen hodnotou, kterou stanoví výrobce
diod. Tato hodnota nesmí být překročena ani při nejnižších teplotách okolí.
Tepelný odpor se skládá ze dvou částí. Jedna je předávání tepla z přechodu
do pouzdra diody a druhá předávání tepla z pouzdra do okolí.
Tepelný odpor mezi pouzdrem a okolím můžeme zmenšit
zlepšením odvádění tepla z pouzdra diody, např. připevněním diody k chladící
desce.
Vliv teploty na vlastnosti tranzistoru
Při zvyšování teploty se zvyšuje vlastní vodivost
polovodiče. Nevlastní vodivost se nemění. Rostoucí vlastní vodivost polovodičového
materiálu při vzrůstu teploty se v tranzistoru projevuje těmito příznaky:
1) Růstem zbytkového proudu,
z toho plynoucím zvětšováním proudu kolektoru, zkreslováním průběhu výstupních
charakteristik a zmenšováním dovolených napětí mezi elektrodami. Stejně jako
pro zpětný proud diod platí i pro zbytkový proud tranzistoru, že při vzrůstu
teploty o 1 °C vzroste proud Icb 0 asi o 7 %. Tzn. Při zvýšení teploty
o 10 °C proud Icb 0 vzroste na dvojnásobek.
2) Zmenšováním napětí báze
- emitor. Tím dochází ke zkreslování tvaru vstupní charakteristiky
3) Změnou vlastností tranzistoru.
Dochází třeba k růstu proudového zesilovacího činitele h21e.
Vysílací elektronky
Vysílací elektronky, určené pro práci při frekvenci
do několika set megahertzů se principem činnosti neliší od elektronek přijímacích.
Konstrukčně jsou však upraveny tak, aby byly schopny dodat do zátěže požadované
velké výkony. Vzhledem k velké anodové ztrátě a značnému žhavícímu příkonu
je nutné elektronky intenzivně chladit.
K tomuto účelu jsou anody opatřeny chladícími
žebry (podobně jako válce spalovacích motorů). Malé elektronky do anodové ztráty
několik kilowattů jsou chlazeny přirozeně sáláním a vedením tepla přes objímku
a přívody. Větší elektronky používají nucené chlazení. Do anodové ztráty asi
50 kW se používá chlazení vzduchové (ofukováním anody proudem chladného vzduchu).
Při ztrátách nad 50 kW je dnes nejběžnější vodní chlazení odpařováním.
Měděná anoda je opatřena chladícím pláštěm tvořeným měděným
blokem, ve kterém jsou vytvořeny podélné kanálky a na jehož povrchu jsou masivní
výstupky pro zvětšení chladící plochy. Chladící plášť je ponořen do destilované
vody v uzavřené odpařovací nádobě. Vznikající pára se odvádí do kondenzačního
zařízení a ochlazená voda se vrací zpět do odpařovací nádoby. Chlazení je velmi
účinné.
|