Český jazyk a literatura

Maturitní otázky

5 : Renesance a humanismus jako umělecký obraz společenskohistorického

vývoje v Evropě ( 14.-7.století)

Počátek v Itálii …

Vysvětlení pojmu renesance, humanismus

Autoři : I, F, A ( Shakespeare)

®ánr, U nás

poč. 14. st. (v Itálii) – poč. 17. st.

z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)

vliv zámořských objevů đ vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg ) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)

znaky:

 znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru

 nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání

 kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)

 pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)

 rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)

 v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy

 mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění

 v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie

už na přelomu 13. a 14. st.

Itálie

Dante Alighieri (1265–1321) – Florenťan; kritik doby, vyhnanec
– epická báseň Božská komedie – 3 části: Peklo, Očistec, Ráj
– námět vychází z bible: putování autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem
– průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)

– forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)

– renesanční znaky:

 trest za lidské viny

 láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)

 touha člověka (autora) po poznání

 láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie

 střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici)

Giovanni Boccaccio (1313–1375) – zakladatel novodobé prózy
– soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy
– forma: novela = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek, omezený počet postav

– renesanční znaky:

 zcela světská témata (např. láska, nevěra)

 kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti ap.

 žena jako rovnocenný partner muže

Francesco Petrarca (1304–1374) – básník lásky a pozemského života
sbírka Sonety Lauře
renesanční znaky:
 milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika)
 skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)
 forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým (kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta = syntéza, pointa

– vliv na Kollára, Vrchlického, Machara, Nezvala

Francie 15. – 16. st.

Poezie: François Villon (1431 – po r. 1461) – 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)

básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)

– obraz vlastní bídy, kritika společnosti

– protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)

marnost × touha po životě

ctnost × pohrdání, otrlost

vtipnost a výsměch × vážnost

radost × zoufalství

– forma: francouzská (villonská) balada

– lyrická báseň

– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů

– refrén

– 2 – 3 rýmy

– vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha

próza: François Rabelais (1494–1553, původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů)
– vyprávění o dvou obrech (otci a synovi)  groteskní nadsázka
– výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít
– prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
– vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy

Pierre Ronsard (1524–1585) – autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů

Michel de Montaigne (1533–1592), tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování

Anglie 14. a 16. st.

poezie: Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400)

veršované Canterburské povídky – obraz soudobého anglického života

drama: William Shakespeare (1564–1616) – světový dramatik, básník autor asi 36 her a sbírky sonetů, historické hry (z dějin antických, anglických, francouzských, např. Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III.), komedie (např. Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojanské; zvláště energické, optimistické postavy žen)

tragédie: Hamlet, kralevic dánský

– rozpornost hrdiny: touha uskutečnit ideály × pocit povinnosti potrestat zlo  touha po činu, ale nerozhodnost

– úvahy o smyslu života, lidské existence; pochybnosti

Othello – typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)

Romeo a Julie – o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů)

– boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu

shakespearovské drama – znaky:

 neomezenost látky, času, místa

 obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.)

 postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff)

 příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná)

 komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických

 jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk

 vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví

 blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš

70. léta 15. st. – 20. léta 17. st. – U nás

renesance se v pravém slova smyslu neprosadila (vliv náboženské ideologie), pouze v knížkách lidového čtení, zábavné próze, např. Historie o bratru Janu Palečkovi

specifické znaky českého humanismu:

 snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti

 vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí

 obsahově – převaha naukového charakteru literatury

 literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi

 vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku

náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15. a 16. st. (s reformačním hnutím)

2 linie:

 latinští humanisté, např. Jan z Rabštejna (Dialogus), Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (filozofická próza, ódy, elegie), Jan Campanus Vodňanský

 národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané)

nauková literatura

Viktorin Kornel ze Všehrd (Chrudim) - překladatel a právník:

O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počát. čes. psané vědy

cestopisy

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (cesta do Benátek a Egypta)

Václav Vratislav z Mitrovic (cesta do Cařihradu)

kroniky

Václav Hájek z Libočan, Kronika česká – české dějiny do r. 1526; vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti, obliba u čtenářstva

péče o jazyk a překlady

Jan Blahoslav (1523–1571) – znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec, biskup jednoty bratrské
Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání)
– obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury; filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy

Gramatika česká – o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu; doplněna sbírkou přísloví

Muzika – hudební teorie (pro zpěváky a skladatele), Blahoslav sestavil ©amotulský kancionál (zpěvník bratrských písní), pečoval o bratrský archiv, přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible

 Bible kralická (1579–1594) – kolektivní dílo českých bratří; šestidílka – v Kralicích na Moravě, pak jednodílka; doklad vyspělosti českého knihtisku; vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumiteln.

dovršení jazykového vývoje v 16. st. (jakožto bibličtina používána na Slovensku)

”Zlatý věk” českého písemnictví – od 70. let 16. st. (doba veleslavínská) – rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.

Jiří Melantrich z Aventina – tiskař a vydavatel

Daniel Adam z Veleslavína – slovníkář (troj- a čtyřjazyčné slovníky), nakladatel, tiskař, překladatel, autor Kalendáře historického, organizátor literárního života; jazyková vytříbenost

Podíl Slováků na rozvoji českého humanismu (studovali nebo působili v Čechách)

filozof a lékař Ján Jesenius (popraven 1621 na Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání)

filolog Vavřinec Benedikt z Nedožier (1555–1615)

studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky

dramatik Pavel Kyrmezer – hry s biblickými náměty (Komedie o bohatci a Lazarovi), obrazy soudobého měšťanského prostředí